(2000)
16,5 x 14 cm
Tento obrázek jsem maloval ani nevím kdy, nejspíš někdy v roce 2000, bylo to však mnoho let před tím, než jsem navštívil kmen Lakotů v USA. Maloval jsem to jen na základě informací z knih a mého osobního, hlubokého pocitu z obřadu Tance slunce, dávno před tím, než jsem se jej sám v roce 2009 u kmene Černonožců v Kanadě účastnil.
Indiáni věří, že jediné, co skutečně vlastní, byť jen na určitou dobu, je jejich vlastní tělo. Když tedy např. vážně onemocní někdo z jejich blízkých, nabídnou sami sebe, kousek svého těla, v symbolické oběti jako prosbu o pomoc a uzdravení nemocného, získání léku pro něj. Nebo také jako poděkování za přijaté požehnání, pro splnění slibu před tím učiněného, za dobrý výsledek určitého zásadního okamžiku (slibu, který učinili v nějaké nebezpečné situaci – např. jejich dítě má autonehodu, leží v nemocnici a člověk učiní slib Stvořiteli, že pokud se uzdraví, nabídne v létě sám sebe a bude pro Něj tančit Tanec slunce. Je to pak i jakýmsi díkuvzdáním). Mohou tak činit např. pro zajištění bezpečí blízké osoby ve válkách. V dnešní době je i častým důvodem k obětování se během obřadu prosba o pomoc s potížemi s drogami nebo alkoholem. Indiáni jsou národ válečníků, umí být na sebe velmi tvrdí a jít cestou bojovníka u nich znamená, že sami napřed konají, nesedí jen s rukama v klíně a neprosí Boha o pomoc, ale sami dělají určité kroky a Boha prosí, aby je doprovázel. Toto nabídnutí sebe sama pak spočívá v tom, že během letního obřadu Tance slunce je účastníkům na prsou propíchnuta kůže a jsou pod ní vsunuty dřevěné kolíčky, na každém prsu jeden. Od kolíčku vedou provazy právě do horní části středového posvátného stromu v obřadním prostoru. – sluneční arény. Tanečníci slunce, jak se jim říká, pak po čtyři dny a noci tančí bez jídla a vody (s několika přestávkami během dne, kdy však stále zůstávají v aréně a ve spojení se stromem). Během tance musí propíchnutou kůži napínat, což jde těžce, neboť je pružná a pevná, a to tím, že se vzdaluje od posvátného stromu a provazy vedoucí od kolíků se napínají směrem vzhůru. Čtvrtého dne obřadu se všichni současně v jeden moment z těchto kolíčků vytrhnou. Ukazují tím své odhodlání, sílu svého ducha. Naplno se odevzdávají a vysvobozují, dochází k duchovní obměně, naplnění slibu. Takto to bojovníci, jenž se k tomu zaváží, musejí vykonat čtyřikrát, po čtyři po sobě jdoucí léta. Tanec slunce je jedním z největších obřadů prérijních indiánů vůbec, koná se každé léto a oslavuje obnovu duchovního znovuzrození účastníků a jejich příbuzných, stejně tak i obnovení žijící země se všemi jejími součástmi. Smrt, reprezentovaná „sebemučením“, znamená, že světský muž byl symbolicky zabit a obživne s regenerovaným tělem i duší. Osoba musí „zemřít“ prostřednictvím utrpení, aby mohla dosáhnout symbolického vzkříšení. Takto je tanečník znovuzrozen, mentálně a duchovně právě tak, jako fyzicky, spolu s obnovením síly a harmonie veškerého stvoření. Tanečníci, kteří se během obřadu obětují, se však zároveň modlí i za celý svůj kmen – jak říkají indiáni samotní: „Děláme to, aby lidé mohli žít. Tento obřad není o utrpení, ale nejvyšší formě dávání. Je o lásce k druhým, lásce k Bohu“. A musím říci, že láska, slzy dojetí a štěstí, jsou tam přímo hmatatelné.
