(2023)
53 x 42 cm, suchý pastel, pastelky Progresso
Tento obraz jsem namaloval s velkou láskou a úctou k vodě. Muž a žena spolu sedí při obřadu potní chýše, muž polévá horké kameny vodou, ta v podobě páry stoupá v potní chýši, dotýká se jich, léčí. Oba zpívají posvátnou píseň vody, stávají se jí. Cítí její péči, lásku a léčivou sílu. Pociťují vděčnost. Voda stéká do země, i stoupá nahoru v podobě páry, až k letícím volavkám.
Více o obřadu potní chýše se můžete dočíst v popisu obrazu „S předky, Babičkami a Dědečky v potní chýši“ z roku 2015.
Příběh písně vody:
Když jsem se v období zimního slunovratu opět účastnil indiánského půstu (v tradici kmen Lakotů), seděl jsem v potní chýši a zažíval další hluboké spojení s vodou, říkal jsem si, že je škoda, že nemáme píseň vody. Indiáni měli a mají posvátné písně skoro na všechno, co je obklopuje, ale některé už byly, díky násilné asimilaci, zapomenuty. V noci jsem pak šel spát a přišel ke mně sen, ve kterém jsem uslyšel slova písně vody. Nejsem si jistý, jestli jsem se hned v tom okamžiku probudil, nebo stále spal, ale říkal jsem si, že si to musím zapamatovat do rána. Byl jsem z toho velmi překvapen, a tak jsem pak v další potní chýši během půstu lidem řekl, co se mi zdálo.
O nějakou dobu později, možná pár měsíců, za mnou přijel obřadník, co tehdy půst a potní chýše vedl, a s tabákem, jak je indiánským zvykem, mě poprosil, jestli bych ho tu píseň vody nenaučil. Byl jsem překvapen a smál se, protože žádná ještě neexistovala. Přišel ke mně jen její text. Ale pochopil jsem, že další část je na mě. V minulosti jsem v tradičním indiánském stylu tvořil pár lakotských písní, které ke mně přišly, tak by to mohlo jít i tentokrát. Indiánskými písněmi kmene Lakotů a Černonožců jsem se v tu dobu zabýval přes pětadvacet let, tak by to neměl být problém. Jenže trochu byl, a voda mi později ukázala, v čem to vězí.
Broukal jsem si doma různé melodie a snažil se píseň dokončit. Moc se mi to nedařilo. A pak mi to došlo – musím přeci k vodě, to je jasné! Další den jsem tedy šel k potoku, který mám rád, naslouchal vodě a snažil se v ní zachytit melodii písně. Musel jsem jí naslouchat tak, jak by jí naslouchal indián, aby píseň odpovídala tradičnímu pojetí. Chtěl jsem, aby ta melodie byla vznešená, jako když indiáni zpívají písně k poctě, a zároveň vyjadřovala mocnou sílu vody, stejně jako i její laskavost. Trochu to šlo, ale nebylo to úplně ono, měl jsem jen část melodie. Přišel jsem pak za mou ženou, povídali jsme si o tom a zpíval jsem jí část písně, kterou už jsem měl. Se zbytkem jsem si nevěděl rady. A v tom to právě bylo. To byla ta část, kterou se mi voda snažila ukázat. I když vodu vnímám jako ženský element, pro její jemnost, lásku, obdarovávání a přinášení života, obsahuje také mužskou část. Umí být dravá, divoká, ale i přes svou zdánlivě destruktivní sílu dokáže přinést očistu. Píseň vody měla spojovat oba tyto prvky při jejím tvoření. K jejímu dokončení bylo potřeba ženy. A tak jsme společně hledali zbylé nápěvy a píseň byla u konce.
Dnes už se píseň vody při obřadu potní chýše zpívá několik let. Je jemná, laskavá, ale je za ní síla.
Pro mě to byl úžasný proces a lekce, za kterou děkuji.
Voděnko dobrá, ať je tě stále dost na tomto světě pro všechny bytosti!
Děkuji Ti.
